Skalecký klášter - stav koncem roku 1946

Skalecký klášter - stav koncem roku 1947

Skalecký klášter v roce 1948 po opravě

Skalecký klášter - stav v roce 1968

Trosky skaleckého kláštera v roce 1993

Skalecký klášter po rekonstrukci. Stav v r. 2003 (Detail věžičky.)

Skalecká myslivna - Pokojný dům v r. 1947

Rozvaliny myslivny v roce 1991

Zbytky myslivny v roce 2003

Zničená socha sv. Jana Nepomuckého

Dověděli jste se již mnoho o historii Skalky. Od jejího založení v roce 2003 uplyne 310 let. Není to velké stáří z hlediska jiných historických památek v naší zemi, ale přes to je to úctyhodná doba, která se vtiskne nesmazatelně do našich dějin. Nebudu se zde tedy zabývat opakováním historických faktů, ale spíše se pokusím zaměřit se pouze na období, které sám pamatuji. Skalka přečkala 255 let bez jakékoliv vážné události či pohromy. Mnišečtí občané si jí vážili, byli na ni hrdi protože měli "něco" co ostatní městečka neměla...

Ano, Skalka přečkala 255 let, ale byla na pokraji úplné zkázy jen za pouhých 10 roků komunistického režimu!

"Oprava kostelíka a kláštera byla zahájena na podzim roku 1947. - "V jaké kráse zazářil kostelík a klášter..." libuje si Jan Šťastný ve své knize Městečko pod Skalkou. Zejména klášter prohlédl k nepoznání. Pečlivě byly omítnuty zdi a nová prejzová střecha nahradila šindel. Opraven byl pískovcový portál nad vchodem kostelíka. Bylo to však poslední klidné vydechnutí Skalky před katastrofou."

Poslední oprava, která si v roce 1947 vyžádala více než 1 mil. korun ji ale nezachránila před postupným zničením, vandalstvím, krádežemi a kompletní devastací, která byla započata rudými prapory a hesly "Kupředu levá, zpátky ni krok!" v roce 1948.

"Nejčastějším návštěvníkem Skalky býval mníšecký rodák Jan Šťastný, knihtiskař z Řevnic. Jeho tiskárna a jeho dům Vlasta v Řevnicích bývaly často navštěvovány významnými lidmi a s nimi zpravidla vycházel na Skalku, která spolu s Mníškem byla jeho láskou. Mníšku a Skalce věnoval svou knihu Městečko pod Skalkou (1948). Potěšil se, když byl v r. 1947 restaurován klášter (dokument) a těžce nesl, když Skalku zasáhl mrak ničení. Marně intervenoval u památkářů a na ministerstvech. Mníšecká obec mu vyjádřila vděčnost tím, že své místní noviny nazvala Zpravodaj Městečka pod Skalkou (vychází od r. 1975). Mníšečtí lidé přijali za své jeho výstižně vymyšlené synonymum, obsažené v názvu jeho knihy."

Mám v živé paměti pěší výlety ze Řevnic na Skalku, pěkně vzhůru údolím podél potoka při úpatí Babky a Strážného, které jsem jako malý chlapec dělal se svým dědou, skoro kazdoročně o školních prázdninách. Bylo mi osm roků, když jsem navšívil jednu z posledních skaleckých poutí v roce 1953. Cítím na jazyku chuť okurek - "ocakovaček", které se na Skalce mimo jiné prodávali. V mysli se mi vybavuje obraz sv. Maří Magdaleny v klášteře, kterým mě děda provázel a tajemno jeskyňového kostelíka. Cítím dotyk jeho ruky, když jsme po občerstvení šli cestičkou mezi vysokými duby k vyhlídce s křížem. Můj děda měl již vysezené místečko u mohutného dubu, pěkně ve stínu. Já si sedl na bobek vedle něho a zaposlouchal se do jeho již třaslavého hlasu, kterým, jako by sám pro sebe, vypravoval zajímavé historky a dějiny tohoto krásného místa. Svou hůl se sříbrným kováním a monogramem JŠ používal jako ukazovátka na mapě kraje před sebou.

Přesto, že slunce pražilo, děda neúnavně vyprávěl a vyprávěl. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem desítky lidí, kteří si přišli poslechnout živě podávanou historii Skalky. Velmi brzo se rozkřiklo po pouti: "Pan Šťastný vypráví u kříže...!", a tak netrvalo dlouho a řady dychtivých posluchačů zhoustly. Pamětníci mi dají za pravdu. Můj děda se stal vyhledávaným každým návštěvníkem Skalky a jen pár jich mělo to štěstí, že ho tam některou neděli v průběhu léta zastihli. Dnes již není tajemstvím, že můj děda tuto příležitost také využíval k prodeji své jedinečné knihy "Městecko pod Skalkou" aby mohl částečně zvýšit almužnu 300 korun měsíčně, kterou mu komunisté vyměřili jako "zasloužený" důchod majitele knihtiskárny, po té co tiskařské stroje z jeho vily odvezli - a co nemohli odvézt, rozbili před ním palicemi!

Byl jsem přítomen výletu na Skalku s Anitou Kubelíkovou, která dědu navštívila v roce 1958. Tehdy jsme jeli na Skalku autem. Vidím slzy v očích dědy a slyším jeho zajíkavý hlas, když provázel Anitu lopuchy již zarostlým skaleckým areálem po nekolik let již pečlivě a plánovaně devastovaným.

To co nezničilo poddolování, zničili lidé v nevědomosti (či vědomosti) hodnot, vandalsky rozbili nebo odnesli co se dalo. Socha sv. Jana Nepomuckého přišla o hlavu, klášter přišel o okna, dveře, střechu, kostelík o své vybavení i krápníky. Pro mnohé to byl jen stavební materiál, který byl lehce přístupný, a byl zadarmo. Měli by se v dnešní době zastydět lidé, kteří si vystavěli z tohoto materiálu chaty. Věčná škoda každé maličkosti, která se dostala do neoprávněných rukou! Na tomto místě je však třeba poděkovat všem těm, kteří se snažili zachránit vše co se dalo pro budoucí generace. Kromě záchrany dvou cenných fresek (kterou milostivě financovala vláda prostřednictvím Památkového úřadu), byla uchována i nekterá sochařská díla i různé drobnosti, které se dostaly pod ochranu kostela sv. Václava v Mníšku.