Skalecký kostelík - stav v r. 1968 Kostelik již spoután ocelovými obručemi.

Stav kostela v r. 1971. Hlavní trhlina na západní straně.

Stav kostela v r. 1975. V tu dobu se zdálo, že kostelíku je konec....

Začínajíci opravy v r. 1983, kterým předcházelo zpevnění základů.

Opravy kostela trvaji témeř jiz 10 let. Stav v r. 1989

Finální úpravy po 13 letech oprav, r.1993

Ponechaný zlom na fasádě připomínající propadnutí (detail). Na kryptu byla posazena nová věžička původního cibulovitého tvaru.

Kostelík sv. Máří Magdaleny na Skalce. Stav v r. 2003

"Vláda komunistů zasadila Skalce poslední - smrtelnou ránu. K nové slávě povstávající Skalka byla postupně a záměrně devastována. Komunisté, "dědici kulturních tradic národa" (jak prohlašoval Zdeněk Nejedlý) se tu ukázali v pravém světle. Národní kulturní památka prvního řádu jim byla solí v očích, a to zejména proto, že sloužila také náboženskému účelu. Je stará pravda, že jen barbaři ničí památky, které připomínají doby předcházející jejich vládu.

Prestože se právě v místech pod Skalkou těžila železná ruda již okolo roku 1740, nedošlo až do padesátých let 20. století k takové těžbě, jež by měla výraznější vliv na okolí. Důl patřil nejprve císařskému veličenstvu Marii Terezii a poté dobříšskému knížeti Colloredo-Mansfeldovi. Dalšími vlastníky byli do roku 1949 Pražská železářská společnost a Středočeské uhelné a železnorudné doly n. p. Kladno. V roce 1950 pak, pod novou rudou hlavičkou Železnorudných dolů n. p. Nučice, nastala v rámci pokrokového socialistického plánování nejtemnější doba pro celý areál. Plány nadřazené i zdravému rozumu měly za následek, že po papírových válkách vedených památkáři o osud Skalky došlo k rozhodnutí, které bylo ortelem nad její existencí a které říká, že bude vytěžen i ochranný pilíř horniny (místo kde se netěží) pod objekty.

Toto rozhodnutí představovali dva dopisy z listopadu a prosince roku 1952. První obsahuje sdělení, že ministerstvo školství, věd a umění nemá námitek proti dolování pod objekty za předpokladu, že pokud dojde důlní činností k poškození nebo zničení objektů, dá ministerstvo dolů a hutí na svůj náklad upravit terén, připadně znovu postavit památné budovy. Ve druhém dopise sděluje ministerstvo dolů a hutí tuto skutečnost Železnorudným dolům n. p. Nučice, což je signál k započetí těžby v ochranném pilíři. Vzhledem k tomu, že ložiska rudy jdou až pod kostelík, a to téměř k samému povrchu, to znamená zcela jasný postup ke zničení stavby kostelíka.

S postupem těžby se začínají objevovat trhliny nejen ve stavbě, ale i v okolním terénu. V roce 1958 popisuje jedna ze zpráv stav následovně: Při dnešní prohlídce byly zjištěny poklesy a propadliny ve svahu i v bezprostředním okolí kostela, zejména na trávníku před hlavním průčelím kostela. Na kostelíku jsou zřetelné průběžné trhliny 1 - 10 cm široké, a to na stěnách kostela, v podlaze i v klenutí stropů. Na podlaze jsou četné úlomky krápníkové výzdoby i cihlových částí ve velikosti 3/4 cihly".

Citace další pasáže stejné zprávy je jen dokreslením žebříčku hodnot v padesátých letech: "... Znemožnění sejmutí historických památek z kostela je zaviněno tím, že příslušné organizace po dlouhém a nekonečném jednání nepřistoupily ke konkrétnímu řešení a záchraně památek, přestože vedení dolu stále urgovalo urychlené řešení. Vedení dolu bylo nuceno pokračovat s báňskými pracemi tak, jak to ukládal státní plán těžby rudy."

V té době je již areál opuštěn a jeho likvidace 10 let po rekonstrukci úspěšně probíhá. Kromě chátrání památek dochází k jejich drancování a vykrádání. Zachovávají se pouze některá historická díla - malý zázrak představuje sejmutí nástropního obrazu Máří Magdaleny a Boha Stvořitele - nebo některá díla sochařská. Některá ze zachráněných uměleckých děl je dnes možno spatřit v kostele sv. Václava v Mníšku. Tam jsou uloženy i další, drobnější cenné předměty a 7 rakví ze skalecké krypty s mumiemi pánů z Mníšku, mezi nimi i ostatky hraběnky Čejkové. Poslední zmíněné nechal převézt ze Skalky v roce 1959 pan děkan František Janků.

Bohužel, stejný osud stihl klášter. Ačkoliv byl mimo pásmo posuvu hornin, byl určen k zániku, a to dokumentem ministerstva školství a kultury, které dává souhlas k sejmutí střešní krytiny. Jak paradoxní, když stejné ministerstvo před dvanácti lety nechalo celý areál opravit nákladem 1 mil. Kčs. Dům bez střechy pak velmi rychle podléhá povětrnostním vlivům. Vandalství a krádeže stavebního materiálu z ostatních opuštěných budov dokonaly, co nezvládly posuvy hornin.

Konečně se pak v roce 1967 v místních hrudkovnách zastavily rotační pece aby přestaly zpracovávat chudou železnou rudu ze Skalky. Ročně stát doplácel na tento nerentabilní provoz 36 mil. korun. Jinými slovy - lze říci, že Skalka mohla být zničena díky státním dotacím. Po ukončení těžby ještě delší dobu pokračují poklesy hornin, ale pomalu ustávají a měření tento fakt prokazují. Stabilizace masivu nastává v době, kdy kostelík poklesl v místě největšího propadu o 103 cm a na straně věže se přiblížil o krok - tj. 78 cm k Mníšku, jak dokládá znalecký posudek. To vše kostelík přežil, přestože ve stavbě se objevily trhliny, několik až metrových děr a propadla se střecha. Pamětníci tvrdí, že kostelík přežil i pokus o dokonání díla zkázy, kdy v posledních fázích těžby byla ve vytěžených dutinách pod ním odpálena silná nálož. Předpokládané propadnutí se nekonalo.

To v pozdější době, kdy je potvrzeno ustálení poklesu, dává šanci všem, kteří radostnější období kostelíka pamatují, pomýšlet na jeho záchranu. Rodí se první projekty na zpevnění podloží. Získání peněz na obnovu je klíčem k započetí prací. Kovohutě Mníšek jako následník hrudkoven se zavazují k investování části prostředků do opravy kostelíka."

Častokrát jsem chodíval na brdské hřebeny na houby. Většinou mě zpáteční cesta zavedla na Skalku, kde jsem vzpomínal na její krásy. Rozvaliny kláštera, poustevny, myslivny či rozpadající se kostelík ukazovaly na želostný neomluvitelný stav stav celého areálu. Několikrát jsem zanechal v polorozpadlých kapličkách výtisky obrazu sv. Maří Magdaleny (které zbyly v tiskárně) aby nahodilí turisté měli alespoň malou památku na toto překrásné místo. Jakoby si sama příroda zakrývala oči, nechtíc vidět tuto zkázu, vyrostly v celém areálu obrovské stvoly bolševníku sibiřského, který sem byl zavlečen v roce 1968. Byl to smutný pohled na vyhasínající krásu historie. Několikrát jsem byl na těchto místech se svymi malými syny Tomášem a Viktorem a vždy jsem si pomyslil: "Ještě že se té úplné zkázy děda nedožil...". Po roce 1980 jsem začal pozorovat začínající stavební ruch, který dával jiskru naděje, že alespoň kostelík bude zčásti zachráněn.